Po pomalém průchodu vody přes filtry naplněné pískem a granulovaným aktivním uhlím už zbývá jen vodu řádně zabezpečit hygienicky. To se děje pomocí UV záření a přidáním chloru. Celý proces přeměny vltavské vody v pitnou trvá při stávajícím výkonu úpravny kolem 400 l/s zhruba osm hodin. Za tuto dobu se surová voda v podolském areálu upraví na vodu pitnou a je svedena do nádrže vodojemu. Ten se ukrývá pod nádvořím podolské vodárny a voda z něj je čerpána do 4 směrů: na vodojem Karlov, Flora, Zelená liška a pak ještě potrubím pod Vltavou na smíchovskou stranu, kde se dostane do několika vodojemů.
A jak je to s obsluhou celé této obří "továrny na pitnou vodu"? Řízení provozu se odehrává v automatickém režimu. Na velíně, který se nachází v budově vedle 45 metrů vysoké věže, sedí mistr, který sleduje celý systém úpravy vody. Obsluha přímo do provozu musí přijít pouze při doplňování chemikálií. Velín obsahuje dvanáct monitorů a moderní panely umístěné na stěně, pomocí kterých obsluha hlídá procesy úpravy vody a zásobení vodojemů. Zelená stěna s působivým množstvím kontrolek, budíků a dalších původních indikátorů je zde ponechána už jen z nostalgie.
Po povodních v roce 2002, jimž se vodárna v Podolí nevyhnula, byl pravidelný provoz ukončen, následně sloužila jen jako záložní vodní zdroj pro případ výpadku úpraven Káraný nebo Želivka. Pak ovšem nastala chvíle, kdy bylo potřeba přikročit k opravám káranského přivaděče a i na Želivce byla plánována rozsáhlá údržba a Podolské vodárny bylo opět třeba. Vodárna byla znovu uvedena do provozu s kapacitou, se kterou začínala: 400 l/s. V případě potřeby může vyrobit až 1.600 l/s.
Pražané tak opět pijí vodu ze “své” řeky.
... jižní průčelí věže Podolské vodárny zdobí tesané pískovcové sochy od tří různých autorů, jež představují alegorie řeky Vltavy a jejích deseti významných přítoků: Vydru, Otavu, Blanici, Malši, Berounku, Sázavu, Podblanickou Blanici, Želivku, Lužnici a Nežárku?
Pokud se chcete dozvědět víc, pokračujte do dalších částí úpravny...
