Pitná voda pro Prahu je přiváděna ze tří směrů: z jihovýchodu z úpravny vody Želivka, ze severovýchodu z Káraného a z Podolské vodárny u pražské Vltavy. Voda se čerpá do tzv. distribučních vodojemů a dále je rozváděna do menších vodojemů. Vodárenské věže již jako zásobárny vody nefungují. Současné vodojemy jsou zemní, tedy zahloubené do země a obsypané zeminou s travním porostem.
Vodojemy jsou rozmístěné tak, aby v každé části města byla dostatečná zásoba pitné vody a aby byl rovnoměrně udržován tlak v systému. Hlavní úlohou vodojemů je však vyrovnání rozdílu mezi rovnoměrným přítokem vody a značně nerovnoměrným odběrem vody v celém městě. Z vodojemů pak vodu rozvádějí vodovodní řady, které se následně, jako žíly a vlásečnice v lidském krevním řečišti, větví na menší a menší až po ty nejmenší končí přípojkou k odběrnému místu, tedy konkrétnímu domu nebo pozemku. Zde se měří odebrané množství vody a odtud si vodu spotřebitel již rozvádí po svém areálu nebo objektu.
Voda z jednotlivých zdrojů se v rámci distribučního systému mísí, v některých částech Prahy pochází voda pouze z jednoho zdroje, jinde pijí obyvatelé mix všech tří zdrojů. Rozdíl v chutích vody z jednotlivých vodáren běžný člověk nemá šanci rozpoznat. Výrobě pitné vody je věnována maximální péče ve všech třech úpravnách. Naprostou samozřejmostí je dodržování všech norem. Na výrobě a kontrole se podílí jak zaměstnanci vodáren, tak mnoho automatických řídicích systémů. Do nich přichází data z mnoha čidel a senzorů, které se nacházejí v celkem 69 vodojemech a 51 čerpacích stanicích.
Za počátek zásobování obyvatelstva Prahy pitnou vodou z veřejných vodovodů lze považovat polovinu 14. století. Tehdy byl stanoven vodohospodářský systém a definována technologie kladení potrubí i způsob odběru vody z veřejných či soukromých kašen a nádrží. V této době se hojně stavěly vodárenské věže, které sloužily jako zásobárny vody a pomáhaly vodu rozvést po okolí. Postupně vznikly Petržílkovská vodárna pro Malou Stranu, Staroměstská vodárna pro Staré Město pražské a Šítkovská a Novomlýnská vodárna zásobující Nové Město pražské.
V průběhu času se hledaly nové zdroje a technologie dopravy vody i nové materiály při kladení potrubí, funkčnost vodárenských věží pokulhávala kvůli častým povodním a požárům, dřevěné potrubí dosluhovalo. V 19. století se Praha snažila držet krok s evropskými trendy ve vodárenství, čímž směřovala k postupnému budování centrálních zdrojů pitné vody. Výsledkem bylo vybudování Káranské vodárny pro zásobování pražského distribučního systému. Později, ve 20. století, byly do systému zapojeny i úpravny v Podolí a na Želivce. V souvislosti na napojení Prahy k želivskému přivaděči byl téměř dobudován gravitační okruh vedoucí po obvodu Prahy.
... celkový objem všech vodojemů v Praze je téměř 760 000 m3? To je přibližně jako dvě vodní nádrže Džbán.
Pokud se chcete dozvědět víc, pokračujte dále...
